Ježíš je odpověď na náš největší problém – zlo, které je v každém z nás a které Bible nazývá hřích. Máme touhu žít dobrý život, ale moc nám to nejde. I „slušní lidé“ dělají špatné věci. Můžeme se tvářit, že jsme ok, ale uvnitř víme, že to tak není. Ježíš přišel, aby vzal naše hříchy a špatnosti na sebe. Proto zemřel a byl vzkříšen. Tomu, kdo v něho uvěří, bude odpuštěno a dostane od Boha sílu k novému životu.

Žádný člověk nedokáže žít bezchybně. A žádný člověk nemůže své chyby nějak zaplatit. Věřím tomu, že Ježíš byl Boží syn v lidském těle, a proto dokázal žít bez viny. Když byl ukřižován jako nevinný, zaplatil tak za nás, za všechny naše chyby. A tím nám umožnil cestu do věčného života.

Pro mě je Ježíš vzor. Někdo, ke komu mohu (a mám) vzhlížet. Vím, že mi 100% rozumí, protože se na tuhle Zemi narodil jako člověk. Chodil tady, pracoval, žil… Je jako nejlepší přítel, který o tobě všechno ví, a přesto tě má stále rád. A pak, stal se obětí. Obětí za můj hřích. Přijal trest za moje hříchy místo mě. A pak je také Pánem a Mistrem, kterého chci poslouchat a následovat po Boží cestě. A můžu mu naprosto důvěřovat.

Modlitbou. Když jsem slyšela příběhy některých věřících lidí, jak jim Ježíš změnil život, zaujalo mě to. A tak jsem se zkusila modlit něco jako: „Bože, jestli opravdu jsi, změň i můj život.“ Postupem dní jsem najednou viděla, že se část mého já, se kterým jsem bojovala, skutečně mění. A tak jsem se zkoušela modlit dál a povídat si o tom s křesťany. A ta proměna probíhá pořád.

Myslím, že to je proto, že Bůh nás pro ten vztah stvořil. Byl to Jeho záměr, plán. Mě to vlastně vůbec nevadí, když Boha fyzicky nevidím. Mnohem důležitější jsou pro mě všechny ty úžasné věci, které ze vztahu s Ním plynou: odpuštění, radost, pokoj, láska. Krásné je obrátit se k Bohu v přírodě. Tam ti vlastně i ukazuje svou tvář. Třeba v západu slunce, mořském příboji, velikosti horských štítů…

Modlitbou, ztišením, časem, který si na Něho uděláš, nasloucháním Božímu slovu – čtením Bible, mluvením o Něm s lidmi okolo tebe a sdílením tvých prožitků s Ním, nestačí jen promlouvat a modlit se k Bohu, ale musíme i naslouchat a čekat na jeho reakci, na jeho odpověď.

Jako s člověkem. Oslov ho a čekej odpověď. Až ti Bůh odpoví, to poznáš. Může to být situací, snem, myšlenkou nebo jinak. Bůh se upřímným dává poznat.

Strach ze vztahu je první a často největší překážka. Ze vztahu s Bohem nemusím mít žádný strach. Nikdy mě ve vztahu s Bohem nečeká zranění. Nezneužije mé důvěry, nemanipuluje ani nevydírá. Bůh je Duch a stejně jako vítr nebo gravitace nejsou vidět, přesto mě nenapadne o nich ani na chvíli pochybovat. Pokud mám zájem a ochotu nebo se přímo s Bohem toužím setkat, mohu svůj duchovní smysl (čidlo) trénovat podobně jako trénuju svaly, aby k něčemu byly. Prostředky k tréninku duchovních „čidel“ jsou víra, modlitba, čtení Bible, přemýšlení o Bohu a jeho myšlenkách, kterými nám nabízí vztah a chce se nám dát poznat.

Protože je to Boží slovo. Tam vidíme, jak nás Bůh vidí, a poznáváme, jaký je On. Můžeš tam objevit odpověď na to, co máš na srdci a neumí ti na to odpovědět lidé.

Jako člověk, nejen jako křesťan, se přesvědčuji, že Bibli mohu věřit. Poznávám skrz psaná sdělení v Bibli pravdu o stvoření, o Bohu, o životě mém a životech druhých. Pomáhá mi dávat do pořádku vztahy s lidmi kolem mě. Mluví k mému životu do těch nejobyčejnějších situací, ale i do těch složitých, a mohu vidět, jak reálná a nadčasová kniha to je. Ne nadarmo je označována Knihou knih. V žebříčku nejprodávanějších a nejčtenějších knih na světě je na prvním místě. Odhaduje se, že Bible (celá nebo její části) byla doposud vytištěna v počtu více než 4,7 miliardy kusů. To je pětkrát více, než je tomu u druhé nejrozšířenější publikace „Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga“. A v neposlední řadě… Bible je základem mnoha oborů lidské činnosti, podle nálezů a práce archeologů se jedná o nejstarší dochované svědectví očitých svědků předané psanou formou. V těchto svědectvích mohu číst o plánech, které měl a má Bůh s mým životem, o smyslu života celkově, o historických souvislostech, v nemalé míře se objevuje starověká technika a technologie, architektura, poezie, zemědělství, umění… a tak bych mohl pokračovat. Doporučuju každému číst Bibli, protože jsem se přesvědčil, že to je důvěryhodná a pozoruhodná kniha.

Bibli vnímám jako obsáhlý soubor dopisů od Boha pro mě. Dává mi v nich rady do života, povzbuzuje i napomíná. Někdy mluví přímo a jindy v příbězích. Dlouho pro mě ale byla právě Bible překážkou na cestě víry. Považovala jsem ji za příliš přesný návod na život, plný pravidel a nesrozumitelných textů. Teprve díky trpělivému čtení a hlavně rozhovorům s lidmi, kteří mě za mé pochybnosti neodsuzovali, jsem postupně svou nedůvěru k Bibli mohla opustit.

Bůh slyší všechno, uslyší tedy i Tvou modlitbu. Nesejde na tom, kde se modlíš. Aby tě Bůh slyšel, nemusíš být v kostele… Nemusíš mluvit ani spisovně, použij svá slova a mluv tak, jak ti to přijde nejpřirozenější. Buď hlavně upřímný a sděl Bohu vše, co máš na srdci. Bůh miluje upřímné lidi.

Modlitba je rozhovor s Bohem, kterého sice nevidíme, ale který je přesto neustále blízko každému z nás. Správná modlitba je, když Bohu prostě říkám, co mám na srdci. Protože jde o rozhovor, Bůh chce mluvit také k nám a dělá to různými způsoby, např. vnímáme vnitřní hlas „v srdci“ nebo nás osloví skrze Bibli, jindy mluví skrze okolnosti nebo druhé lidi…

Modlitba je už to, že si chceš s Bohem popovídat, nepotřebuješ nic složitýho, prostě to víš, co mu chceš říct, tak to řekneš; a taky víš, že Tě slyší.

Modlitba je rozhovor, proto říkej to, co cítíš, nad čím přemýšlíš. Správně se modlit znamená modlit se upřímně. Někdy se modlím radostně, jindy ustaraně, unaveně, někdy dokonce převládá vztek, ale když v modlitbě otevřu svoje nitro, přibližuje mě to k Bohu a On mě může uklidnit a ukázat nový pohled na věc.

A jak to, že nám zlo tak vadí a dobro naopak oceňujeme? Kde se to v nás bere? Každý člověk dostal dar svobodně se rozhodnout. Každý z nás je součástí velkého příběhu Bible o boji dobra a zla. Máme dar svobody rozhodnutí. Kdyby nám Bůh tuto svobodu vzal a bránil nám činit zlo, byl by skutečně milující? Ale on je milující i všemohoucí, a proto dobro nakonec zvítězí, i když dočasně může prohrávat…

Bůh mě stvořil jako svobodného člověka se schopností svobodně se rozhodovat. A je na každém z nás, zda využiju možnost uvěřit v Ježíše a dát svému životu smysl anebo zneužiju svou svobodu k volbě nezávislosti na Bohu. Hřích a bolest, veškeré zlo a sobectví, které vyústily v tolik utrpení, jsou výsledkem svobodné volby člověka. Jsme hloupí a omezení, že za to dokážeme obvinit Boha. Nejsem jako člověk automat nebo robot, kterému Bůh hýbe s životem jako loutkoherec s loutkou prostřednictvím provázků a nutí mě konat dobro, milovat, být věřící. Svoboda je možnost volby.

Bůh nás stvořil jako svobodné bytosti. Dal nám právo se rozhodovat. Netěšilo by ho mít vztah s bytostmi, které ho milují, protože musí. Neměl by radost ze sdílení pozemské krásy a radosti s někým, koho k tomu násilím donutil. Každý z nás se můžeme rozhodnout dělat dobro nebo zlo.

Tohle je tedy špek. Asi nejošemetnější otázka. Já myslím, že Bůh nemá se zlem nic společného. Ano, opravdu – On je láska. Miluje každého hříšníka, ale nenávidí každý hřích. Ale nestvořil nás jako loutky bez schopnosti vlastního úsudku. Bůh není zodpovědný za to množství zla ve světě. Za to jsou zodpovědní lidé, kteří se rozhodli páchat zlé věci. Bůh stále čeká s otevřenou náručí na každého, kdo uzná, že dělá špatné věci, přijde k Němu a poprosí o odpuštění

Život se skládá z „Ups&Downs“. V církvi najdeš lidi, kteří ti mohou být v těžkých chvílích oporou a povzbuzením. Lidé uvnitř církve se podporují v růstu a předávají si své zkušenosti s Bohem.

Právě v církvi ti připomínají Ježíšova slova a jeho učení a vyučují tě, povzbuzují, napomínají a ty můžeš tak svou víru upevňovat. Sám člověk ve víře zeslábne. Když bych byl sám doma a věřil jen tam, asi mi to na dlouho nevydrží, zchladne to a pak mi opravdu může církev přijít zbytečná.

Tato otázka je podobná, jako kdybychom se ptali, zda není zbytečná rodina. Ano, dítě může vyrůst i bez rodiny. Ale je to „nouzové řešení“. Bůh nám dává „duchovní rodinu“, církev, jako místo vztahů s těmi, kdo jdou stejnou cestou, jako místo růstu, jako místo zdravé realizace. Církev ustanovil sám Ježíš a jistě dobře věděl, proč to udělal…

20 let jsem nikam nepatřila a prosím věř mi, že to byla ta největší chyba mého života!

Pán Ježíš řekl: „Kde se sejdou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Matouš 18,20). V církvi můžeme prožít něco, co sám člověk nikdy prožít nemůže.

Vítejte v klubu, každý z nás jsme udělali mnoho nepěkných věcí! Bible to nazývá hřích. Je to nemoc, kterou trpí celý svět. Abychom našli uzdravení, potřebujeme si nejprve přiznat, že jsme nemocní. Ježíš sám řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“. Pokud si svou nemoc uvědomujeme, jsme na dobré cestě. Není žádný hřích, který by Bůh nemohl odpustit…

Jednoznačná a rychlá odpověď je, že ano, ale jak je to možné? Jde o to, jak se k tomu postavíš. Pokud se s Ním setkat chceš, musíš činit pokání (= uznat svoje špatné jednání), přijít k Němu a On ti rád odpustí a přijme tě, protože tě miluje. Jeho plán je být ti blízko.

Právě na takové on čeká, raduj se. Už ti odpustil na Golgotě. Před Bohem nejsme nikdo bez viny, ale Ježíš zemřel za každý hřích.
Pro Boha neexistují beznadějné případy. Kdyby ti Bůh nemohl odpustit, proč by tě stvořil? Jenom v jeho náručí ucítíš, že právě On jediný ti skutečně odpustil!!

Bůh člověka nikdy a nikde v žádné situaci neodmítne. Jeho náruč a srdce je nepopsatelně milující a lidskými smysly nepopsatelné. To se musí zažít. Každý, kdo to prožil, pochopí, a kdo po tom touží, stačí, aby jednoduše poprosil. A s tím hříchem obtíženým srdcem položeným na dlani poprosíš o odpuštění, Bůh tě slyší a vyslyší a každému odpustí. Anebo také, nezáleží na tom, kolikrát spadneš, ale kolikrát vstaneš, tak bez podané Boží ruky, která mě vytáhla z bahna hříchu, bych už nikdy z toho bláta paty nevytáhnul.

Co je dobrý život? Já asi vnějšně žiju dobrý život. Ale taky jen já (a Bůh) vím, jaká jsem někdy uvnitř a hlavně jaká jsem byla a jaká bych byla bez Něj! Boží měřítka jsou neúprosná. Můžu se navenek hezky tvářit, být milá …a uvnitř se to vaří zlobou a dme pýchou. A to vidí Bůh. A mně to škodí, okrádá o pokoj. A tak zase pokorně přijdu k Ježíši, vyleju Mu své srdce a nechám se znovu naplnit Jeho láskou. A to jsem udělala na začátku své cesty s Ním a dělám to, kdykoli je to potřeba. On mi to ukazuje. Boha potřebuju, protože On má ten nejlepší plán pro můj život. Já nic lepšího nevymyslím. O tom jsem se už mockrát přesvědčila. Jenom On dává pravý pokoj, který nikde jinde nenalezneme.

I já jsem si myslel, že žiji „dobrý život“. Bůh mi však ukázal, že to nebyla až taková pravda. Věci jsem viděl jako dobré a spravedlivé jen z mého úhlu pohledu. Boží spravedlivost je vyšší než ta má. Bůh, na rozdíl ode mne, je pozorný a ohleduplný ke všem bytostem, čehož já nemohu svou lidskou snahou dosáhnout. Zjistil jsem, že nedokáži být zcela objektivní a spravedlivý. Přestože se snažím, občas svým jednáním zklamu nebo zraním ostatní, Bůh mi pomáhá se stát lepším člověkem tím, že mi dává svou moudrost.

S Bohem má život jiný rozměr. Má jinou hloubku. Není to o naší dobrotě, ale o jeho dobrotě.

I když žijeme dobrý život, přesto děláme špatné věci. Nejen tím, co děláme, ale i tím, jaké máme motivy, jak o druhých přemýšlíme… Bible to nazývá hříchem. Hřích ničí každý lidský život, ať jde o kriminálníka, nebo slušného člověka. Všichni potřebujeme vysvobození a odpuštění, které nám přináší Ježíš…

Líbil se mi jeden příklad na Lego projektu. Kamarád vzal kostičky stavebnice, dal je do krabičky, zaklepal s ní, otevřel a zjistil, že sama se stavebnice nepostavila. Pak ke kostičkám přidal návod a zase zatřásl. Nic. Prostě z chaosu uspořádaný systém nevznikl. Když ale ten návod vezmu do ruky a použiju ho, pak stavebnici sestavím, kostičkám dám smysl. Z toho jsem pochopil, že svět nevznikl náhodou, např. velký třesk nebo evoluční teorie, ale je tu někdo = Bůh, který měl záměr, plán a podle něj svět stvořil, včetně člověka.

Jako „kreacionista“ nemám potřebu ani chuť věnovat energii slepým uličkám. Obdivuji však ty, kteří tuto energii a úsilí věnují seriózně a mají intelektuální i morální úroveň na seriózní vědeckou diskuzi nebo třeba i výzkum. K termínu „kreacionista“ – nejsem striktní. Mám rád geologii a geomorfologické procesy, které postupně utvářely krajinu a život na planetě. Český ráj je plný těchto příběhů pokrývajících staletí a tisíciletí. To je však horizont, za který zhruba 200 let stará evoluční teorie spekuluje v řádu stovek tisíc až desítek miliónů let. Oproti tomu kreacionismus datuje věk Země a organismů v řádu nižších tisíců.